Historie mechanických hodinek – Cesta od věžních hodin k mechanickým skvostům

Tagy: Technologie a pojmy | Klasické

Agáta Vřeská | 29.8.2025 | 24 MIN

Napadlo vás, jaká byla cesta mechanických a automatických hodinek? Jak lidé dokázali vyrobit něco tak sofistikovaného a krásného jako jsou mechanické hodinky? A komu přesně za to vděčíme? Dnes na to budeme hledat odpověď.

Vznik měření času a elementární časoměřiče

I když byste asi nejraději začali až místem, kde se objevují první ozubená kolečka, musíme alespoň krátce zmínit to, kde se vlastně vzal čas.

Základní jednotkou pro vnímání času byl odpradávna pro lidi den. Začali ho rozdělovat na den a noc – světlo a tma, práce a odpočinek.

Za týden bylo považováno pět dní (podle počtu prstů na jedné ruce). Sedmidenní týden přejaly národy od Babyloňanů, pro které byla sedmička magická. Přidalo se rozdělení na roční období, především kvůli zemědělství. Brzy přišly i první kalendáře.

Egypťané zavedli dělení dne a noci na části: zjednodušeně 12 hodin dne a 12 hodin noci, dohromady 24 hodin, které používáme dodnes.

To vše je tak nějak přirozené a logické. Ale přemýšleli jste někdy nad tím, proč má hodina 60 minut a minuta 60 sekund? Vděčíme za to Sumerům.

Babylonské klínopisné číslice. https://cs.wikipedia.org

Ti už kolem 3000 let př. n. l. položili základ dodnes používané šedesátkové soustavy. Číslo 60 zvolili z prostého důvodu – je výjimečně dobře dělitelné a zároveň jej dokázali počítat na rukou. Na článcích čtyř prstů jedné ruky spočítali dvanáct dílků, druhou rukou odměřili pět dvanáctek – dohromady šedesát. Tento praktický systém přežil tisíce let a dodnes jej používáme v podobě 60 minut v hodině a 60 sekund v minutě.

Řekové šedesátkovou soustavu převzali a použili nejen pro měření času, ale i pro měření úhlů a určení zeměpisné šířky a délky.

Zbývá ještě najít způsob, jak tento čas změřit.

Vodní hodiny – clepsydra

Už v 16. století př. n. l. používali Egypťané vodní hodiny – clepsydru, které měřily čas podle odtékající či přitékající vody.

Sluneční hodiny

V každodenním životě je doplňovaly sluneční hodiny, doložené od roku 1500 př. n. l. a užívané v různých podobách až do 17. století.

Sluneční hodiny Saint-Rémy-de-Provence. Foto: cs.wikipedia.org

Přesýpací hodiny

Později přišly na řadu přesýpací hodiny, praktické zejména v navigaci, kde pomáhaly měřit pravidelné intervaly.

Svíčkové hodiny

V raném středověku se objevily i první svíčkové hodiny (kolem roku 520 n. l.), které spoléhaly na rovnoměrné hoření vosku a stupnici vyznačenou po jeho délce.

Svíčkové hodiny. Foto: https://mymodernmet.com

To vše byly důmyslné systémy. Ale představte si, že byste někam cestovali. Asi těžko pojedete se svíčkou v ruce. Taky by bylo fajn, kdybyste měli stálý ukazatel času nezávisle na tom, zda svítí slunce. A čím dál tím víc nestačilo jen přibližné "je kolem poledne".

14.-15. století: Počátky mechanických hodin

Tady to konečně začíná. Skutečná mechanika. Koncem 13. a počátkem 14. století se objevují první železné věžní hodiny a to ve velkých městech: Westminster, Florencie, Padova, Štrasburk a další.

V průběhu našeho příběhu budeme narážet na stěžejní objevy, především pokud jde o nejsložitější části mechanismu: hnací síla, krok a oscilátor. Bohužel ne vše se podaří vtěsnat do stravitelného článku, ale alespoň se o to pokusíme. A začneme v západní Evropě, kde se po dalších několik století bude odehrávat většina děje.

Pro vývoj mechanických hodin byl prvním významným milníkem vynález tzv. vřetenového kroku (verge escapement) okolo let 1300-1320 v Evropě (pravděpodobně Anglie či Francie). Česky se taky označuje jako lopatkový krok.

Hodinové stroje s vřetenovým krokem a lihýřem. Foto: presny-cas-online.cz

Základ vřetenového kroku tvoří hřídel (u těch nejstarších v podobě vřetena) se dvěma paletami či lopatkami. Do těchto palet postupně naráží zuby krokového (korunového) kola, které je poháněno závažím (později perem). Tím se hřídel kýve tam a zpět, což uvádí do pohybu „oscilátor“ (obvykle tyč se závažíčky, tzv. lihýř). Výsledkem je postupné odměřování času.

Na obrázku je krásně vidět lihýř (tyč se závažíčky), hřídel s paletami a do nich naráží korunové kolo. Foto: https://cs.wikipedia.org

Nejlépe je princip vidět na videu, i když nebude zcela autentické pro zmíněnou dobu (v době vynálezu nebyly ještě známy kyvadla, setrvačka, natož vlásek, ani péro):

Problémem vřetenového kroku bylo velké tření a obrovské odchylky. A to desítky minut, u méně kvalitních i několik hodin denně.

Vřetenový krok je takzvaný vratný krok: při každém kyvu lihýř posune korunové kolo o něco zpět, čímž musí překonávat značný odpor.

Nejstarší doložené použití je ve věžních hodinách v katedrále v Rouenu (1379) a také v Pražském orloji (1410), kde původní mechanismus fungoval právě na vřetenovém kroku s lihýřem, po opravě v 19. století řídí chod chronometr.

Pražský orloj. Zdroj: Regiontourist.cz

Vřetenový krok byl zřejmě kolektivní vynález tehdejších hodinářů, nebo alespoň není vynálezce znám. A i přes poměrně velkou nepřesnost systému (obvykle několik desítek minut) je zásadní – nejen, že umožňoval měření bez ohledu na počasí, ale hlavně jde o první opravdový krokový mechanismus, a umožnil tak vznik mechanických hodin jako takových.

V roce 1866 byl Pražský orloj opraven. Odstranil se lihýř a krokové kolo a doplnil se externí chronometr (vlevo), sestavený Božkem. Foto: orloj.eu

V té době šlo o obrovské zařízení, které zabíralo pomalu celou místnost a vážilo desítky až stovky kilo. Hlavní úloha byla náboženská – věžní hodiny svolávaly lidi k modlitbě, ale také určovaly alespoň základní rozdělení dne a daly tak městům pravidelný rytmus.

Hodiny měly běžně až do konce 17. století jen hodinovou ručku, která obíhala jednou za dvanáct nebo dvacetčtyři hodin. Minutová nebyla třeba, už jen pro velké odchylky. Jedna ručka byla také snadněji rozeznatelná z velké dálky, protože věžní hodiny byly často jediný zdroj času pro celé město, a nemohlo tak dojít k záměně ruček.

16. století: První přenosné hodinky

Regulace chodu byla jedna věc. Druhá byla pohon. Péro, které dodnes najdeme v mechanických hodinkách, bylo ve skutečnosti zaváděno už v 15. a 16. století a později nahradilo tak zmíněné závaží či jiné systémy.

Vděčíme za to kovářům, kteří začali ocelová péra používat už ve středověku, třeba v pohyblivých okrasných figurínách. Zmínky o použití pérového mechanismu v hodinách pocházejí z doby okolo roku 1430.

Jedny z prvních přenosných hodinek. Foto: https://vero-watch.com

Právě pérový mechanismus umožnil zásadní věc: větší všestrannost. Protože i když závaží dokázalo vyvinout velkou energii a později byl systém i velmi přesný, pro přenosné hodiny – a v konečném důsledku i hodinky – nebyl ideální.

V roce 1505 se objevily hodinky vynálezce Petera Henleina z Norimbergu. Měly tvar jakéhosi vajíčka (proto se jim říká "norimberská vejce"). Využívaly sice stále vřetenový krok, ale pohonem se stalo právě péro (ocelové lanko stočené do spirály).

Norimberské vejce Petera Henleina. Foto: https://www.marloewatchcompany.com

Norimberská vejce využívala k pohonu první pérový mechanismus a k regulaci chodu vřetenový krok napojený na tyč s posuvnými závažíčky. Později se jako regulátor uplatnily předchůdce setrvačky v podobě horizontálního kolečka se závažíčky, ale zatím bez vlásku.

Odchylka? I tady to bylo ještě desítky minut, někdy i hodin za den. Ale šlo o zásadní pokrok, protože najednou jste měli přenosný ukazatel času. Stále měly jen jednu ručku a stále byly hlavně symbolickou záležitostí.

Strojek v norimberském vejci. Foto: https://quillandpad.com

Bohatě zdobené, z drahých kovů a drahokamů, představovaly první hodinky především status, prestiž.

Je celkem fascinující, jak si hodináři v minulosti dokázali postupně s úskalími poradit i bez moderních slitin. Vymysleli například tzv. stavítko, které dokázalo vymezit činný nátah pera, protože právě na začátku a na konci rozvíjení hnací síla nejvíce klesala. A bylo obvyklé, že pérové hodiny měly další zdroj, který pomáhal rozdíly v síle hnací pružiny vyrovnávat. Péra byla zprvu uložena v pevném pérovníku, takže při natahování hodiny neměly energii. Až později se zavedl otočný pérovník, který problém vyřešil.

V polovině 16. století také vzniká tradice švýcarského hodinářství. I když trochu z jiného důvodu – jak se říká: z nouze cnost. Kalvinisté totiž kladli důraz na střídmost a zakázali nošení jakýchkoli šperků, které byly vnímány jako projev marnivosti.

Za vznik pověstného švýcarského hodinářství vděčíme kalvinismu. Foto: https://www.wsj.com

Zlatníci a klenotníci tedy museli najít novou cestu, jak se uživit. A našli ji v hodinkách. Ty totiž nebyly považovány za zbytečnost, ale užitečný předmět. A tak se z Ženevy, kde Calvin působil, začalo šířit pověstné švýcarské hodinářství.

17. století: Už jsou přenosné, zbývá přesnost

Z předchozí etapy si přinášíme dechberoucí věžní hodiny, ale taky krásně zdobené přenosné hodinky plné drahých kovů, rytin a umělecké práce. Ale vzhledem k vysoké nepřesnosti a hlavně vysoké ceně to byla v obou případech často záležitost symboliky než spolehlivé měřidlo času.

Přesnost se zásadně posunula právě v 17. století a my začneme kyvadlovými hodinami a jedním z nejvýznamnějších hodinářských jmen historie: Christiaanem Huygensem.

Christiaan Huygens – Otec moderní mechaniky času

Nizozemský hodinář Christiaan Huygens (1629-1695) využil de facto objevů Galilea Galilei, který si všiml pravidelnosti pohybu kyvadla. V roce 1657 Huygens představil první funkční kyvadlové hodiny. Stále využíval vřetenový mechanismus, který kyvadlo udržoval v pohybu, ale kyvadlo se stalo regulátorem chodu.

Christiaan Huygens (1629-1695), holandský matematik a astronom, představující své hodiny Ludvíku XIV. Foto: https://www.meisterdrucke.cz

Tím došlo k zásadnímu vylepšení v přesnosti, kdy některé kvalitní kyvadlové hodiny dosahovaly odchylky jen několik desítek sekund. Jenže kyvadlo mělo i své nevýhody. Především potřebovalo stálost prostředí. To není ideální pro hodiny na moři, kde byla přesnost zásadní pro navigaci. Ale kyvadlo nebylo vhodné ani pro přenosné hodinky.

První pendlovky vynalez Huygens v roce 1657. Foto: meisterdrucke.cz

Naštěstí se Huygens nezastavil a v roce 1675 vynalezl spirálovou vláskovou pružinu. Podobnou, jakou u mechanických hodinek používáme dodnes. Vlásková pružina u hodinek měla podobný efekt jako kyvadlo u hodin – změnila přesnost z desítek minut až hodin na minuty.

Náčrt prvního balančního vlásku Huygense. Foto: https://en.m.wikipedia.org

Robert Hooke (1635-1703) také experimentoval s vláskovou pružinou a někdy bývá uváděn jako spoluobjevitel. Třetí muž, který si nárokoval prvenství vlásku, byl Francouz Jean de Hautefeuille.

A najednou mělo i cenu přidat minutovou ručku, proto se právě v 17. století začínají objevovat hodiny a hodinky ve dvouručkovém provedení.

Huygens tak byl skutečný průkopník hodinářství. Díky němu se hodiny staly vědeckým nástrojem, který umožňoval nejen přesnější určení času, ale i další vědecké objevy, například v astronomii. A samozřejmě jak už bylo naznačeno, i v oblasti navigace a námořních chronometrů.

Plochý strojek, jak jej známe dnes, je záležitost celkem nová. Až do konce 18. století bylo běžné, že setrvačka s vláskem byla mimo strojek, nejčastěji nad dolní základnou, a hodinky byly i kvůli tomu větší. A jen pro zajímavost, kapesním hodinkám s vřetenovým krokem se říkalo "špindlovky", od německého výrazu pro vřetenový krok.

Thomas Tompion – Otec anglického hodinářství

Ještě jedno jméno ale musíme zmínit. Možná jste o Thomasi Tompionovi (1639-1713) doposud neslyšeli, přesto byl významným inovátorem a skvělým hodinářem. Spolupracoval s velkými hodináři té doby jako byl Robert Hooke či John Flamsteed (první královský astronom).

Thomas Tompion. Foto: dorsetantiqueclocks.co.uk

Jeho hlavní přínos spočíval ve standardizaci výroby. Jinými slovy mezi prvními zavedl výměnnost součástek, jednotné rozměry některých dílů apod. Díky tomu bylo možné hodiny či hodinky snadněji opravit a dá se říct, že přinesl i konzistentnější kvalitu.

Kapesní hodinky, 17. století, Thomas Tompion. Foto: https://www.watchpro.com

Ale mezi úspěchy bychom měli zmínit i to, že pro Flamsteeda vyrobil v roce 1676 velké astronomické kyvadlové hodiny, které se používaly na observatoři v Greenwichi a měly odchylku jen několik sekund týdně!

Patřil k prvním mistrům hodinářského cechu v Londýně a o jeho významu hovoří i to, že je nyní pohřben ve Westminsterském opatství. Stejně jako jeho žák, George Graham, o kterém bude řeč za chvíli.

Ale než se k němu dostaneme, udělejme odbočku do Německa. Tam 17. století přineslo něco, co dost možná každý zná minimálně od svých dědů. A ti šťastnější si vychutnávají "ku-ku ku-ku" a zvuk řetízků dodnes. Ano, jde o kukačky.

Ty se rodí v oblasti (která přinese i slavný dort s višněmi) Schwarzvaldu a postupně se rozšíří do okolních států. Podrobněji o této historické etapě už jsme psali v článku Historie německého hodinářství:

5.6.2025 - Robert Svatý
Historie německého hodinářství – Mistra řemesla a preciznosti

18. století – Přidává se do kroku

My se vrátíme zpět do zemí Anglie a Francie. A také do doby osvícenství, která se odrazila snad ve všech odvětvích, měření času nevyjímaje. Lidé věřili, že svět mohou poznat, změřit, spočítat. A mít přesné hodinky se stává nezbytností.

I proto bude 18. století průlomové. Jména jako Graham, Mudge, Harrison či Breguet posunou náš svět hodinek zase o pořádný krok dál. A než Průmyslová revoluce udeří v plné síle, budeme mít hodinky, které odchylku neměří v minutách, ale sekundách.

Ale postupně. Mezi nejosvícenější hodináře té doby patřil právě George Graham (1673-1751). Byl žákem a později společníkem nám již známého Thomase Tompiona. Jeho hlavní přínos do příběhu je ale vynález válcového kroku v roce 1720.

George Graham. Foto: https://en.worldtempus.com

Graham nebyl přímo vynálezcem principu válcového kroku – s touto myšlenkou už si hráli Hooke i Huygens. Ale Graham byl první, kdo jej zdokonalil natolik, že přišel s funkčním řešením a převedl teorii do praxe.

Válcová část je krásně vidět uprostřed strojku. Foto: https://antique-watch.com

V literatuře se mu říká cylinder escapement a princip spočíval v tom, že zuby krokového kola postupně procházejí otvorem v dutém válci upevněném na ose setrvačky. Při průchodu do válce jemně ťuknou a předají setrvačce impuls, aby dál kmitala. Poté válec opět zuby zablokuje, dokud se setrvačka nevrátí zpět a neotevře cestu dalšímu zubu. Díky tomu se kolo otáčí jen po malých krůčcích a ručičky hodinek se pohybují rovnoměrně.

Válcový krok. Foto: timewornwatches.co.uk

Opět si dovolím vypůjčit skvěle názorné video:

Graham dokázal upravit tvar válce i zubů tak, aby kontakt byl co nejhladší. Byl mnohem tišší než vřetenový krok a umožnil i tenčí hodinky.

Grahamovy hodinky, cca 1725. Foto: bonham.com

Ale stále vznikalo velké tření a rychle opotřebení. Přesto se používal až do 19. století, než jej zcela nahradil... kotvový krok.

Graham vytvořil během života přes tři tisíce hodinek. Foto: thenakedwatchmaker.com

Vynález kotvového kroku

Po vřetenovém a válcovém kroku přichází objev, který se stane natolik přelomový, že přetrvá v mírných úpravách až do dnešních dnů.

Stál za ním anglický vynálezce Thomas Mudge (1715-1794), žák Grahama a velmi zručný hodinář.

Thomas Mudge. Foto: https://www.meisterdrucke.ie

Jak je z názvu zřejmé, princip spočíval v jakési kotvě, i když v této podobě se objevuje až později. Ta byla napojena na setrvačku a dostávala impulsy od krokového kola, ale jen v krátkém momentu. Tím vzniká volný chod. Snížilo se výrazně tření a současně se zvýšila pravidelnost. Výsledek je zřejmý: kotvový krok byl přesnější, trvanlivější.

Mudgeho kresba. Budoucí podoba kotvy (F). Foto: https://redfernanimation.com

První hodinky s kotvovým krokem sestrojil Mudge okolo roku 1755. Perfektní animace najdete třeba tady. Konstrukce ještě nebyla ani zdaleka dokonalá. Například neměla zatím kameny (rubíny); stále narážel kov na kov.

Ale už v 18. století se rubínová ložiska začínala postupně zavádět a to následně dopomohlo k ještě výraznějšímu snížení tření. A brzo dojde k dalším vylepšením, ale to si necháme na potom. Teď pojďme na moře.

Na přesnost a životnost měl velký vliv tření. Mechanické hodiny a hodinky používaly kluzná ložiska. Čepy byly leštěné do vysokého lesku, aby tření bylo co nejmenší. Později se přidávala mosazná pouzdra pro lepší kluzné vlastnosti s čepem. Vynález kamenných ložisek (rubínů), která přispěla k lepší přesnosti díky minimalizaci tření, se objevuje na začátku 18. století, kdy Nicolas Fatio přišel na způsob, jak je vyrobit. Nejprve se používaly přírodní drahokamy, až mnohem později syntetický korund.

John Harrison – Doba námořních chronometrů

Už jsme zmínili, že na moři byl problém s přesnými hodinami, které využívaly ještě kyvadla. A současně, že byly nezbytné pro správnou orientaci.

Námořníci totiž byli schopni podle hvězd, Slunce a výšky nad obzorem určit zeměpisnou šířku. Ale délku? K tomu potřebovali vědět nejen rychlost lodi a kurz, ale taky přesný čas. Každá minuta rozdílu mohla znamenat odchylku o kilometry.

Ale na lodích číhalo hned několik nástrah: otřesy, vlhkost, změny teploty... Není divu, že lodě se často ztrácely, ztroskotaly, zabloudily. Právě nepřesný časoměřič se stal osudným pro britskou královskou flotilu – tzv. katastrofa u Scilly v roce 1707 měla za následek nejen potopení čtyř lodí, ale také ztrátu životů přes 1400 námořníků. A ovlivnila svět námořních chronometrů.

Katastrofa u Scilly. Foto: https://en.wikipedia.org

Britská vláda, zasažena touto tragédií, ale už delší dobu se potýkající s problémem přesné navigace, vydává v roce 1714 zákon o geografické délce, tzv. Longitude Act.

A vypisuje i odměnu ve výši až 20 000 liber, což bylo ohromné jmění, v přepočtu několik milionů dnešních liber. Podmínka? Přístroj musí dokázat určit geografickou délku s maximální odchylkou půl stupně, což znamenalo maximálně 2 minuty za 6 týdnů plavby.

Na to slyšel geniální hodinář John Harrison (1693-1776, mimochodem samouk, syn řezbáře) a vydal se do Londýna. Pár dobrých nápadů už měl, a dokonce i první prototyp. Díky tomu se dostal až ke Georgemu Grahamovi, který Harrisona "založil" a věřil v jeho úspěch. První verzi svého chronometru H1 představil po 5 letech (1730), ale přesnost ještě neodpovídala požadavkům.

Verze chronometru H1 Johna Harrisona. Foto: www.rmg.co.uk

Celý příběh cesty za přesným námořním chronometrem je dlouhý, plný zvratů, mocenských a konkurenčních intrik a stál by za samostatný článek.

Pro naši dějovou linku je zásadní, že po dalších 30 letech a celoživotní práci, Harrison dostal svou zaslouženou odměnu (i když ne v plné výši), ale především dodnes označujeme jeho zařízení H4 jako první oficiální chronometr na světě. Dosáhl na zkušební plavbě nevídané odchylky jen cca 5 s za 81 dní, což znamenalo odchýlení méně než 2 km.

Verze chronometru H4. Foto: https://barringtonwatchwinders.com

Kvůli sporu s komisí byla Harrisonovi udělena audience u krále Jiřího III., který zmenšenou verzi H5 testoval sám v paláci po dobu deseti týdnů a zaznamenal odchylku pouhé jedné třetiny sekundy za den. Právě král donutil komisi uznat nárok Harrisona na odměnu.

Mělo to vliv nejen na námořní navigaci, ale byl to jasný důkaz, že přenosné hodiny mohou být velmi přesné i v proměnných podmínkách. A některé inovace se dostaly i do kapesních hodinek, především použití bimetalových součástek kompenzující vliv rozdílných teplot, které se později zavedly jako standard.

John Harrison. Foto: https://en.wikipedia.org

Teplota ovlivňovala délku kovových součástek (kyvadlo, setrvačník, vlásek), což mělo vliv na přesnost. George Graham využil u kyvadlových hodin pro regulaci rtuť, Harrison experimentoval se střídáním mosazných a ocelových prutů, které se rozpínaly rozdílně a vyrovnávaly rozdíl. Tento systém se dostal do kapesních hodinek v podobě bimetalového kompenzačního setrvačníku. Později se hodináři zaměřili především na slitiny vlásku, které byly vůči změnám teplot imunní. Zásadní vliv měly objevy Charlese-Édouarda Guillauma na konci 19. století.

Harrison inspiroval další hodináře, především Johna Arnolda a Thomase Earnshawa, kteří jeho výtvor zjednodušili, ale především dokázali zlevnit a vyrábět masově. Zavedli také tzv. detent escapement (chronometrový krok), velmi přesný a s nízkým třením.

Zatímco Anglie bodovala na poli námořních chronometrů, v Německu vznikaly řezbářské kukačky, ve Švýcarsku hodinky coby šperkařské skvosty, ve Francii se rodí hodinářské jméno, které zná dodnes každý. Breguet.

V roce 1770 upravil hodinář Lépine původní dolní základnu strojku na jednotlivé můstky pro každou hřídel.

15.7.2025 - Jakub Pitucha
Z čeho se vyrábí mechanický strojek? – Materiálové inženýrství pod číselníkem

19. století – Zlatý věk kapesních hodinek a královských komplikací

Mnoho z toho, co se odehrálo v 19. století, bylo jen zdokonalením předchozích vynálezů. Namátkou zmíníme vylepšení Mudgeho kotvového kroku do podoby švýcarského kotvového kroku (cca 1820), který měl rubínové palety, přesně definované úhly a bezpečnostní váleček.

Švýcarský kotvový krok. https://en.wikipedia.org

Na základě Harrisonových objevů se zase prosadila bimetalová kompenzační setrvačka, která vyrovnávala vliv teploty na vlásek.

Ale samozřejmě, že se objevují i nové vynálezy, například první podoby chronografu od Louise Moineta (1816) či Nicolase Rieusseca (1821). Více o této části historie jsme psali v podrobném článku:

29.7.2021 - Eliška Měrková
VŠE NA TÉMA: Hodinářské komplikace – Historie chronografu

Abraham-Louis Breguet – Hodinář králů a král hodinářů

Ale nejdůležitějším jménem první poloviny 19. století je jednoznačně Abraham-Louis Breguet (1747-1823). Mezi jeho nejslavnější vynálezy patří tourbillon, Breguetův vlásek a Pare-Chute.

Abraham-Louis Breguet. Foto: https://www.watchswiss.com

U raných hodinek byla vlásková pružina vinuta zcela naplocho, takže se při kmitání vychylovala ze středu a narušovala pravidelnost chodu. Tento nedostatek vyřešil Breguet v roce 1795, když zkonstruoval tzv. Breguetův vlásek, u něhož poslední závit spirály zvedl nad střed a zakřivil jej do oblouku. Tím se střed vlásku udržel v ose a rozepínal se souměrně, což přineslo vyšší přesnost hodinek. Jeho řešení se ukázalo jako natolik účinné, že zůstalo součástí hodinářství dodnes.

Breguet přišel se současnou podobou vlásku setrvačky. Foto: https://watchesbysjx.com

Další problém vyřešil Breguet pomocí tourbillonu (patentováno 1801), když umístil krok a oscilátor do zvláštní klece, která se otáčela rychlostí jedné otáčky za minutu. Důvod? Kompenzoval tím vliv polohy hodinek. Například účinky gravitace na materiál tehdejších vlásků, ale také vliv tíhy setrvačky i vlásku a rozdílnost tření čepů v různých polohách.

23.6.2021 - Eliška Měrková
VŠE NA TÉMA: Hodinářské komplikace – Tourbillon

Tím se dostáváme k třetímu vynálezu – Pare-Chute. Breguet totiž přišel (už v roce 1790) s předchůdcem systémů jako je dnešní Incabloc, kdy uchytil čep setrvačky v rubínovém ložisku. Tím se zvýšila odolnost vůči nárazům.

Systém Pare-Chute. Foto: https://www.breguet.com

O Breguetovi se dají napsat knihy. My máme jen pár řádků. Vynecháme tedy příběh o jeho slavných jednoručkových hodinkách, i slavných nejkomplikovanějších hodinkách té doby "Marie-Antoinetta" a zmíníme jinou věc: právě Breguet vyrobil první hodinky určené pro nošení na zápěstí a to už v roce 1810!

Caroline Bonaparte vlastnila přes 30 hodinek značky Breguet. Právě pro ni Abraham-Louis Breguet vytvořil vůbec první hodinky určené k nošení na zápěstí. Foto: https://cs.wikipedia.org

Byly určené pro krásnou a především cílevědomou královnu Neapole Caroline Murat, nejmladší sestru Napoleona Bonaparte. Měly oválný tvar a byly připevněné k náramku prošitého zlatými nitěmi.

Hodinky Caroline Murat se staly inspirací pro kolekci Reine de Naples. Foto: breguet.com

Stále šlo o upravené kapesní hodinky, ale byly to první z mnoha dalších trendových doplňků, u kterých ženy už o století dříve než muži pochopily, že je lepší nosit je na zápěstí. Více na toto téma najdete v naší historii dámských hodinek:

27.8.2025 - Eliška Měrková
Historie dámských hodinek – Fotogalerie od šperků k divoké nostalgii

První náramkové hodinky

První skutečně náramkové švýcarské hodinky vyrobila značka Patek Philippe v roce 1868. A byly samozřejmě dámské, pro hraběnku Koscowiczovou, která se už v té době nebála udávat nové trendy. Dodnes jsou vystaveny v muzeu Patek Philippe.

První švýcarské náramkové hodinky vytvořil Patek Philippe v roce 1868. Byly vyrobeny pro hraběnku Koscowicz z Maďarska. Foto: https://www.patek.com

K tomu, jak se hodinky dostaly na zápěstí i mužům se ještě krátce vrátíme, ale pojďme na několik důležitých technických inovací 19. století. A když jsme zmínili slavnou značku Patek Philippe, musíme se zastavit v roce 1842.

Tehdy totiž Adrien Philippe přišel s inovací podobě tzv. Stem-wind / Stem-set. Tedy natahování hodinek korunkou, namísto klíčkem. A současně s nastavováním ruček pomocí korunky. To znamená, že jste najednou nemuseli otevřít hodinky, vložit klíček a hodinky dotáhnout nebo nastavit.

Adrien Philippe. Foto: https://commons.wikimedia.org

To zaujalo společnost Patek. A vzniklo jedno z nejslavnějších partnerství ve světě hodinek. Dává tedy smysl, že právě společnost Patek Philippe začala tento mechanismus prosazovat ve svých hodinkách, a to už od 50. let 19. století. Postupně jej převzali hodináři po celém světě. Bylo to praktičtější, pohodlnější a zajišťovalo lepší ochranu proti nečistotám.

Patek Philippe, No.7676. Foto: https://grailium.com

Hodinářský dům Patek Philippe založil roku 1839 v Ženevě A. N. Patek spolu s Franciszkem Czapkem, který se v roce 1844 rozhodl odejít. Proto se Patek spojil s hodinářem A. Philippem, vynálezcem bezklíčkového natahovacího mechanismu a založili jednu ze značek svaté trojice luxusních švýcarských hodinek.

Amerika vstupuje do hry

Začínají se objevovat vysoké komplikace včetně věčného kalendáře, ale pro svět běžných hodinek a nás, smrtelníků, byla důležitá jiná věc – průmyslová revoluce.

Mezi vůbec první firmy, které díky montážním linkám a novým technologiím zavedly kapesní hodinky s výměnnými částmi, patří americký Waltham. A to se psal rok 1857.

Kapesní hodinky Waltham, pozdní 19. století. Foto: https://www.bidsquare.com

Když máte vyměnitelné díly, efektivita roste. Můžeme pomalu začít mluvit o masové produkci. A přibývaly i další značky, které šly touto cestou, především v Americe. Ale do puzzlů nezastavitelného vývoje zapadá i dopad průmyslové revoluce na odvětví jako byl rozvoj železnic.

Kapesní hodinky Ball. Foto: thepocketwatchguy.com

Tady se začalo ukazovat, že problém není jen mít přesné hodinky, ale mít společná pravidla pro čas. Do té doby (jsme stále v polovině 19. století) si čas určovaly města podle sebe. Třeba podle polohy slunce. Jenže slunce nemá poledne všude ve stejný čas, že?

Anglie přijala Greenwichský čas v roce 1847. V Americe zavedli přesně dané časové zóny až v 80. letech 19. století, a to především kvůli rozvoji železniční dopravy. Později se železniční čas stal civilním, ale trvalo to dalších pár desítek let.

Reklama na oficiální hodinky železnic Ball. Foto: railswest.com

To byl první krok k tomu, aby nedocházelo ke srážkám vlaků. Druhý krok byl zavedení oficiálních standardů pro hodinky, které používali pracovníci železnic. Stál za nimi Webster C. Ball, zakladatel stejnojmenné hodinářské značky. Více jsme o tomto rušném období psali v článku:

4.3.2021 - Agáta Vřeská
Příběh značky Ball Watch – Hodinářská firma, které neujel vlak

Právě Ballův systém byl ale základem pro pozdější certifikace přesnosti jako je např. COSC. Tímto se dostáváme na samotný sklon 19. století. A čeká nás evoluce z kapes na zápěstí, válečná období i vynálezy, které málem celý ten překrásný zrod mechanických hodinek ukončily.

28.6.2023 - Eduard Tomas
Chronometry – Co je certifikace COSC a stojí zato si za ni připlatit?

20. století – Z kapsy do zákopů

Ano, přelom 19. a 20. století se ponese v duchu transformace kapesních hodinek na hodinky náramkové.

Jak už zaznělo, ženy nosily hodinky připevněné k zápěstí už poměrně dlouho. Dámské hodinky byly celkově menší, tenčí a pro zápěstí tedy ideální. Ale jako hodinky pro gentlemany byly vnímány zásadně hodinky kapesní.

Kapesní hodinky se nosily nejčastěji v malé kapsičce vesty, a to údajně už od dob Karla II., který vestu představil v 2. pol. 17. století jako součást správného pánského oděvu.

Kdo přišel s úplně prvními pánskými náramkovými hodinkami není úplně podložené. Ale mnoho zdrojů vás odkáže už na období kolem roku 1880 a švýcarského hodináře Constanta Girarda, zakladatele značky Girard-Perregaux, který měl vyrobit na zakázku císaře Viléma I. pro důstojníky německého námořnictva 2000 hodinek, které se daly nosit na zápěstí.

Typické uchycení kapesních hodinek v koženém pouzdru. Foto: vintagewatchstraps.com

Také v období Búrské války se objevovaly kapesní hodinky připevněné k zápěstí. Kapesní hodinky byly nejčastěji vloženy do koženého pouzdra. Později se ke kapesním hodinkám přinýtovaly nožky, aby se k nim dal uchytit řemínek. Jako první si tento způsob nechala patentovat společnost Dimier Frères & Cie v roce 1903. A o pár let později, v roce 1907 si Longines nechal patentovat vlastní systém, nožky, které nebyly pevné, ale v kloubu.

U původně kapesních hodinek přetvořených do náramkových občas vznikl problém, že u kapesních hodinek byla korunka na 12. hodině, nožky tedy byly na pozici 3. a 6. hodiny, a tím byl číselník na zápěstí pootočen.

Zásadním milníkem, který přispěl k uznání náramkových hodinek coby pánské záležitosti, byl model Santos od Cartiera z roku 1904. Šlo o první cíleně navržené hodinky a navíc navržené pro pilota. Byla to kombinace funkčnosti a elegantního designu, který přetrval dodnes.

Cartierovy hodinky navržené pro jeho přítele Alberta Santos‑Dumonta. Foto: https://italianwatchspotter.com/

Ale masovou záležitostí se náramkové hodinky staly až „díky“ První světové válce. Tam už bylo jasné, že během bojů a plazení v zákopech nebude praktické vytahovat hodinky z kapsy. A značky jako Elgin, Waltham, ale i evropské Omega, Longines či Rolex přichází s náramkovými pánskými hodinkami.

Hodinky měly často přes sklíčko kovovou ochranu. Hodinky Elgin. Foto: reddit.com

A tak se hodinky dostaly z kapsy na zápěstí. Do 30. let 20. století už převládaly; uvádí se, že poměr náramkových a kapesních byl už v té době 50:1. Staly se součástí nabídky hodinářských značek a pevnou součástí módy.

Náramkový chronograf Heuer, 1914. Foto: https://magazine.tagheuer.com

Tím by se dalo říct, že proces z věžních hodin vážící stovky kil až po náramkové hodinky je u konce. Vše, co přijde dál, už je „jen“ vylepšením.

Především začínají snahy o odolnost. Hodinky už nejsou v bezpečí kapes, musí zvládat vlhkost, prach, nárazy. S tím se pojí první snahy o vodotěsné hodinky.

Rolex Oyster měly jako první šroubovací korunku. Foto: Foto: timeandtidewatches.com

Spojená je s tím značka Rolex (Oyster, 1926), ale první řešení voděodolných hodinek se nabízely už mnohem dřív. Podrobně jsme se o tom rozepsali v kompletní historii potápěčských hodinek:

30.7.2025 - Agáta Vřeská
Historie potápěčských hodinek

Ale nešlo jen o voděodolnost, ale také potřebu antimagnetismu, zvláště u hodinek pro určitá povolání. Za první náramkové antimagnetické hodinky jsou všeobecně přijímány Tissot Antimagnetique z roku 1930 (kapesní měl už Vacheron Constantin v roce 1915). I toto téma stojí za bližší prozkoumání, a to i ze současného pohledu:

10.6.2021 - Agáta Vřeská
VŠE NA TÉMA: Hodinky a magnetismus – Historie

4.6.2021 - Agáta Vřeská
VŠE NA TÉMA: Hodinky a magnetismus – V běžném životě

Reklama na Tissot Antimagnetique z roku 1930. Foto: Tissot Museum

Všechny inovace měly hlavní cíl větší pohodlí, odolnost, bezstarostnost, přesnost. Mezi takové se řadí i vynález automatického nátahu, který je připisován Johnu Harwoodovi, jenž s řešením přišel už ve 20. letech 20. století. Ale příběh automatických hodinek je celkem zašmodrchaný, tak doporučuji podrobnosti načerpat ze samostatného článku:

8.7.2024 - Eliška Měrková
Historie a cesta automatických hodinek + 5 NEJ ze současnosti

Jenže 20. století nepřineslo jen vylepšení. Přineslo v jistém smyslu i úpadek mechanických hodinek vlivem příchodu elektronických hodinek a tzv. quartzové krize.

Quartzové hodinky změnily nejen strojek uvnitř, ale i design a vnímání hodinek jako takových. Swatchky z 80. let jsou jasným důkazem. Foto: The Retro Show!

S myšlenkou elektronických hodin si hráli vynálezci už v 19. století. Ale přenést je do miniaturní podoby se podařilo až v 2. polovině 20. století. Nejvíc máme s tímto tématem spojené quartzové Seiko Astron z roku 1969, i když už předchozí ladičkové a elektronické hodinky byly jasným předvojem.

11.8.2023 - Eliška Měrková
Historie quartzových hodinek – Krize nebo revoluce?

Ale jak víme, po krizi přišla renesance mechanických hodinek. A dá se skoro až říct, že druhá menší vlna přišla s příchodem chytrých hodinek. Ale to už je spíše filozofická premisa a necháme ji na jindy. Nás může nadále konejšit krása tikajících mechanických hodinek, které se po dlouhá staletí zdokonalovaly až do dnešní podoby.

Vacheron Constantin Berkley Grand Complication se 63 samostatnými komplikacemi. Foto: Vacheron Constantin

Zdroje fotografií:

• úvodní foto: https://magazine.tagheuer.com
• další: uvedeno u fotografie

Moho by vás dále zajímat:

31.7.2019 - Agáta Vřeská
Spring Drive: Tichá revoluce Seika

20.6.2025 - Agáta Vřeská
Historie závodních hodinek – Pro muže, kteří se rozhodují v sekundách

18.8.2025 - Agáta Vřeská
Historie hodinek ve vesmíru + TOP 20 modelů, které dobyly kosmos